Assembler (do češtiny lze přeložit jako „sestavovatel“) se často označuje jako jazyk symbolických adres či instrukcí a řadí se do skupiny nízkoúrovňových programovacích jazyků. To znamená, že programátor píše zdrojový kód, který obsahuje konkrétní jednotlivé instrukce, které pak procesor při běhu programu provede. Z této vlastnosti plynou výrazné výhody i nevýhody.
Výhody
Při překladu zdrojového kódu se do strojového kódu překládají jen přesně ty instrukce, které sami pomocí assembleru napíšeme. Program je pak velmi rychlý a zabírá málo místa v paměti.
Nevýhody
Zdrojové kódy psané assemblerem jsou s rostoucím rozsahem hůře čitelné, ztrácejí na přehlednosti, a tak je poměrně obtížné psát rozsáhlejší programy. Další mínus vychází z faktu, že pro různé procesory existují odlišné assemblery, což znamená špatnou přenositelnost kódu mezi zařízeními.